Druhy vanilky: pěstované, aromatické a divoké

Druhy vanilky jsou zástupci rodu Vanilla, tropických popínavých orchidejí, kterých se uznává kolem 110. Pro koření se pěstují hlavně dva: Vanilla planifolia a Vanilla tahitensis, okrajově Vanilla pompona. Ostatní jsou divoké druhy, z nichž některé mají aromatické plody a jiné slouží jako genetický zdroj.

Kolik druhů vanilky existuje?

Podle světového seznamu orchidejí (Govaerts a kol. 2008) zahrnuje rod Vanilla 110 druhů (Odoux & Grisoni 2010, kap. 1; Havkin-Frenkel & Belanger 2011, kap. 14). Stejné číslo, „asi 110 platných druhů“, uvádí s odkazem na Bouriqueta (1954) i Bhattacharjee & Shiva, kap. 3.

Údaj ale není pevný. Portères v roce 1954 popsal 110 druhů, Cameron a Chase (1999) jejich počet snížili na 90, Soto Arenas (2003) na 107; dohromady bylo popsáno přes 200 druhových jmen, mezi nimiž zůstává mnoho synonym (Odoux & Grisoni 2010, kap. 2). Synopse Soto Arenase a Cribba z roku 2010 pracuje se 106 druhy (Odoux & Grisoni 2010, kap. 1 a 2). Jiné kapitoly téže literatury uvádějí 90 až 100 druhů (Odoux & Grisoni 2010, kap. 3) nebo 100 až 107 druhů (Havkin-Frenkel & Belanger 2011, kap. 8). Důvod je praktický: vanilka kvete v přírodě vzácně (Havkin-Frenkel & Belanger 2011, kap. 4) a květy vydrží obvykle kratší dobu než 24 hodin (Havkin-Frenkel & Belanger 2011, kap. 8). Vegetativní znaky se navíc uvnitř druhu silně mění a herbářové doklady jsou často bez květů, takže určení je nejisté (Odoux & Grisoni 2010, kap. 2 a 4).

Jak se rod Vanilla člení?

Klasické členění dělí druhy na bezlisté a listnaté; molekulární studie ale ukázaly, že příbuznost lépe vystihuje zeměpisný původ než přítomnost listů (Havkin-Frenkel & Belanger 2011, kap. 14).

Rolfe (1896) rozdělil rod na sekci Aphyllae pro všechny bezlisté vanilky (13 druhů, u Portèrese 18) a sekci Foliosae pro listnaté druhy (37 druhů). Portères (1954) listnatou sekci dále rozdělil na podsekce Membranaceae (15 druhů), Papillosae (28 druhů) a Lamellosae (49 druhů) (Havkin-Frenkel & Belanger 2011, kap. 14).

• Aphyllae: zelené fotosyntetizující stonky bez listů nebo s listy přeměněnými v háčky na šplhání, typicky na horkých, suchých a plně osluněných stanovištích. Ztráta listů vznikla nejméně třikrát nezávisle, v Africe, v Karibiku a v Asii, takže jde o umělou skupinu (Odoux & Grisoni 2010, kap. 1; Havkin-Frenkel & Belanger 2011, kap. 14).
• Membranaceae: tenké stonky a listy, pysk nesrostlý se sloupkem, plody na rostlině vysychají a podélně pukají. Patří sem Vanilla mexicana; skupina je bazální vůči všem ostatním vanilkám (Odoux & Grisoni 2010, kap. 1; Havkin-Frenkel & Belanger 2011, kap. 14).
• Lamellosae a Papillosae: pysk srostlý se sloupkem do trubky, u Lamellosae s plochými šupinovitými výrůstky. Do Lamellosae patří V. planifolia a V. pompona (Havkin-Frenkel & Belanger 2011, kap. 14).

Molekulární fylogeneze rozlišuje tři hlavní linie: bazální membránovité druhy Nového světa, skupinu druhů Starého světa (africké a asijské) spolu s karibskými bezlistými druhy a „neotropickou voňavou listnatou skupinu“, do níž patří V. planifolia, V. phaeantha, V. odorata, V. pompona, V. palmarum a hybridní V. tahitensis. Právě v této skupině se vyskytují aromatické plody s významným obsahem vanilinu (Odoux & Grisoni 2010, kap. 1). Soto Arenas a Cribb (2010) na tomto základě navrhli dva podrody: Vanilla pro druhy s membránovitými listy a Xanatha, pojmenovaný podle totonackého slova „xanath“. Podrod Xanatha se dělí na sekci Xanatha (převážně listnaté neotropické druhy, například skupiny V. palmarum a V. pompona) a sekci Tethya (téměř výhradně paleotropickou, včetně karibských bezlistých druhů) (Odoux & Grisoni 2010, kap. 1).

Které druhy vanilky se pěstují?

Hospodářsky významné jsou tři druhy: V. planifolia, V. tahitensis a v menší míře V. pompona. V. planifolia dávala v době vydání odborné literatury kolem roku 2010 asi 95 % světové produkce (Odoux & Grisoni 2010, kap. 3).

Vanilla planifolia (syn. V. fragrans) pochází z Mexika (Odoux & Grisoni 2010, kap. 2). Ve volné přírodě je velmi vzácná a roste v nížinných stálezelených lesích východního Mexika a v karibském povodí Guatemaly, Belize a Hondurasu (Havkin-Frenkel & Belanger 2011, kap. 8). Plantáže po celém světě mají extrémně nízkou genetickou rozmanitost, která ukazuje na jediný klonový původ (Odoux & Grisoni 2010, kap. 2; podrobněji v hesle Genetika a šlechtění vanilky).

Vanilla tahitensis není původní tichomořský druh. Analýza DNA prokázala, že jde o křížence V. planifolia (matka) a V. odorata (otec), který nejspíš vznikl v Mezoamerice v pozdním postklasickém období (1350 až 1500) (Odoux & Grisoni 2010, kap. 2). Zda vznikl přirozeně, nebo s přispěním člověka, zůstává nejisté (Havkin-Frenkel & Belanger 2011, kap. 14). Ve volné přírodě nebyla nikdy nalezena (Havkin-Frenkel & Belanger 2011, kap. 8).

Vanilla pompona roste přirozeně od Mexika po Střední Ameriku (Havkin-Frenkel & Belanger 2011, kap. 14). Je robustnější než V. planifolia, má listy až 28 cm dlouhé a 11,5 cm široké a plody až 18 cm dlouhé a 2,5 cm silné, které při zrání obvykle nepukají; v obchodě se nazývá „vanillon“ (Bhattacharjee & Shiva, kap. 3). Do roku 1839 ji Francouzi přivezli na Guadeloupe a Martinik, kde se ujala jako „západoindická vanilka“ (Havkin-Frenkel & Belanger 2011, kap. 8). Totonakové ji nazývali „Vainilla bastarda“ a sázeli ji na klíčové místo plantáže jako „královnu vanilky“ (Odoux & Grisoni 2010, kap. 16). Aromatické složení V. pompona bylo zkoumáno méně než u obou hlavních druhů (Odoux & Grisoni 2010, kap. 12). Zda jde o jediný druh, nebo o komplex blízce příbuzných druhů, je otevřená otázka (Havkin-Frenkel & Belanger 2011, kap. 14). Rozdíly obou druhů shrnuje heslo Planifolia vs. pompona.

Které další druhy mají aromatické plody?

Kromě V. planifolia a V. tahitensis se odhaduje 25 až 30 dalších neotropických druhů s aromatickými plody (Havkin-Frenkel & Belanger 2011, kap. 8). Druhy s voňavými plody jsou téměř výhradně americké (Odoux & Grisoni 2010, kap. 2). V Belize roste V. planifolia místy společně s dalšími druhy s vonnými plody: V. pompona, V. odorata, V. insignis a V. hartii (Havkin-Frenkel & Belanger 2011, kap. 4).

• Vanilla odorata roste od jižního Mexika po tropickou Ameriku (Havkin-Frenkel & Belanger 2011, kap. 14) a je otcovským rodičem tahitské vanilky. Divoké lusky z peruánského pralesa, morfologicky podobné V. odorata, obsahovaly velmi vysoké množství derivátů anisylalkoholu, což podporuje vysvětlení anýzových tónů tahitské vanilky jejím hybridním původem (Havkin-Frenkel & Belanger 2011, kap. 11).
• Vanilla phaeantha z jižní Floridy, Karibiku a Střední Ameriky má habitus podobný V. planifolia, dužnaté listy až 14 cm dlouhé, voňavé květy až 12,5 cm v průměru a plody 7,5 až 10 cm dlouhé; je odolná vůči hnilobě kořenů (Bhattacharjee & Shiva, kap. 3; výskyt ve Střední Americe Havkin-Frenkel & Belanger 2011, kap. 14).
• Vanilla palmarum (Kuba, Jižní Amerika) je epifyt na palmách s krátkým životním cyklem a jako výjimka v rodu se samovolně sama opyluje; plody vznikly spontánně i ve skleníku chráněném proti hmyzu (Odoux & Grisoni 2010, kap. 2). Samoopylení je pro pěstitele velmi žádaný znak, který by výrazně snížil náklady na produkci lusků (Odoux & Grisoni 2010, kap. 2).
• Vanilla bahiana z Brazílie se šíří plazivými stonky, které zakořeňují; u ní a u V. pompona se předpokládá kombinace pohlavního a vegetativního rozmnožování a možné přirozené křížení s V. planifolia nebo V. pompona (Odoux & Grisoni 2010, kap. 2).
• Vanilla chamissonis roste od Francouzské Guyany po severovýchodní Argentinu (Havkin-Frenkel & Belanger 2011, kap. 14). V Brazílii u ní byla naměřena úspěšnost pohlavního rozmnožování 6 % při samoopylení a 15 % při cizosprašení (Odoux & Grisoni 2010, kap. 2).

Naopak u Vanilla mexicana není doloženo, že by plody tvořily aromatický vanilin; podle všeho se rozmnožuje jen semeny a nedaří se ani její umělé vegetativní množení (Odoux & Grisoni 2010, kap. 1 a 2). Její jméno je navíc zatížené historií: Miller v roce 1768 rozlišil dva druhy, V. mexicana a V. axillaris; jím popsané rostliny podle dnešního pohledu zahrnovaly nejméně V. planifolia a V. pompona (Odoux & Grisoni 2010, kap. 4). Bhattacharjee & Shiva (kap. 3) přitom vedou V. mexicana P. Miller jako synonymum V. planifolia.

Proč jsou divoké druhy důležité pro pěstování?

Protože pěstovaná V. planifolia je geneticky jednotná a nemá vlastní zdroj odolnosti. Divoké příbuzné druhy nabízejí samosprašnost, odolnost vůči chorobám (fuzarióza, viry), vyšší násadu plodů, menší závislost kvetení na délce dne, vyšší obsah vanilinu a odolnost vůči suchu (Odoux & Grisoni 2010, kap. 3).

Klíčová je odolnost vůči Fusariu. Odolnost byla prokázána u V. phaeantha, V. aphylla a V. andamanica, komerční odolné odrůdy podle této kapitoly popsány nebyly (Odoux & Grisoni 2010, kap. 8); Handbook naproti tomu uvádí lepší toleranci u hybridních kultivarů Tsy taitry a Vaitsy (Havkin-Frenkel & Belanger 2011, kap. 15). V Indii byla V. planifolia křížena s bezlistou V. aphylla, aby se zvýšila odolnost vůči Fusariu (Odoux & Grisoni 2010, kap. 2 a 5). V. andamanica z Andamanských a Nikobarských ostrovů se podobá V. planifolia, má silnější lusky a je tolerantní vůči Phytophthora meadii a Fusarium oxysporum (Bhattacharjee & Shiva, příloha II); geneticky však V. planifolia blízká není a tvoří samostatný shluk (Odoux & Grisoni 2010, kap. 5). V. pompona vykazovala v pokusech na Réunionu částečnou odolnost vůči viru mozaiky Cymbidium (CymMV), zatímco V. planifolia přirozenou odolnost nemá (Odoux & Grisoni 2010, kap. 7).

Genofond se chrání ve sbírkách. Nejpočetnější z hlavních sbírek, CRB VATEL na Réunionu, měla 800 položek z 25 druhů; všechny sbírky dohromady uchovávají asi 50 % druhů rodu (Odoux & Grisoni 2010, kap. 3).

Kde vanilky rostou?

Přirozeně v tropech a subtropech Ameriky, Afriky a Asie, zhruba mezi 27. rovnoběžkou severní a jižní šířky (Odoux & Grisoni 2010, kap. 2). V Austrálii ani v Tichomoří žádný původní druh neroste (Odoux & Grisoni 2010, kap. 1).

• Amerika: většina druhů, 61 (Odoux & Grisoni 2010, kap. 1). Seznam v Handbooku uvádí 14 druhů pro Severní Ameriku včetně Mexika a Karibiku a 54 druhů pro Střední a Jižní Ameriku, přičemž některé druhy jsou v obou oblastech (Havkin-Frenkel & Belanger 2011, kap. 14). Jen v Guyanách se podle nejistého odhadu uvádí 23 druhů (Havkin-Frenkel & Belanger 2011, kap. 8).
• Afrika a Madagaskar: 23 původních druhů, z toho nejméně 5 jen na Madagaskaru (Odoux & Grisoni 2010, kap. 1); seznam v Handbooku jich vyjmenovává 22 (Havkin-Frenkel & Belanger 2011, kap. 14). Přehled podává heslo Africké druhy vanilky. Patří sem například V. madagascariensis, V. humblotii z Komor s květy až 14 cm v průměru nebo V. phalaenopsis ze Seychel (Bhattacharjee & Shiva, kap. 3). Africké vzorky ve sbírce CIRAD měly větší genom než americké, 2C DNA 6,93 až 22,31 pg oproti 4,72 až 9,23 pg (Odoux & Grisoni 2010, kap. 2). Komerčně se na Madagaskaru i v Ugandě kolem roku 2010 pěstovala V. planifolia, ne africký druh (Havkin-Frenkel & Belanger 2011, kap. 15).
• Asie: 28 druhů od Indie a Srí Lanky po Novou Guineu (Havkin-Frenkel & Belanger 2011, kap. 14). V Indii rostou původní V. pilifera, V. andamanica, V. aphylla, V. walkeriae a V. wightiana (Odoux & Grisoni 2010, kap. 20; viz Vanilka z Indie). V Číně jsou to V. somai, V. shenzhenica a V. siamensis zvaná „Big Vanilla“, které slouží jen výzkumu (Odoux & Grisoni 2010, kap. 23).

Jaké existují hybridy a kultivary?

Mezidruhové křížení u vanilky většinou funguje, protože genetická nesnášenlivost mezi druhy je vzácná (Odoux & Grisoni 2010, kap. 2). Nejznámějším hybridem je sama V. tahitensis.

Na Madagaskaru vznikl kříženec V. planifolia × V. tahitensis „Manitra ampotony“ s obsahem vanilinu 6,7 % oproti 2,5 % u V. planifolia a hybrid (V. planifolia × V. pompona) × V. planifolia „Tsy taitry“ se zvýšenou odolností vůči chorobám (Odoux & Grisoni 2010, kap. 2). Tsy taitry má lusky 20 až 30 cm dlouhé, na Madagaskaru se ale komerčně nepěstoval (Havkin-Frenkel & Belanger 2011, kap. 2). V Kostarice se kolem roku 2010 pěstoval kultivar „Vaitsy“ s dobrou odolností vůči Fusariu a lusky až 26 cm (Havkin-Frenkel & Belanger 2011, kap. 3). Kultivar, který se kolem roku 2010 v Kostarice široce pěstoval, je podle analýzy DNA kříženec V. planifolia (matka) a V. pompona (otec); zda jde právě o Vaitsy, není doloženo (Havkin-Frenkel & Belanger 2011, kap. 3 a 15). V Portoriku vznikaly hybridy V. planifolia, V. phaeantha a V. pompona (Havkin-Frenkel & Belanger 2011, kap. 15).

Uvnitř tahitské vanilky rozlišují pěstitelé ve Francouzské Polynésii asi 14 kultivarů; hlavní jsou Tahiti a Haapape, dále Rea rea, Parahurahu a Tahiti long (Odoux & Grisoni 2010, kap. 13). Haapape, poprvé zmíněný v roce 1914, má lusky průměrně 18 cm, Tahiti 14 cm; Parahurahu se liší nižším celkovým obsahem aromatických látek a vyšším podílem kyseliny anýzové (Odoux & Grisoni 2010, kap. 13). Haapape je tetraploidní (Odoux & Grisoni 2010, kap. 2). Podrobnosti uvádí heslo Kultivary tahitské vanilky.

Co to znamená v praxi

Označení „vanilka“ na obalu může znamenat různé druhy s odlišným aroma: V. planifolia, V. tahitensis s květinovými tóny anýzových látek, které nejspíš zdědila po otcovské V. odorata (Havkin-Frenkel & Belanger 2011, kap. 11), nebo V. pompona s robustními lusky, které při zrání obvykle nepukají (Bhattacharjee & Shiva, kap. 3). Pro recepturu je proto užitečné znát botanický druh, nejen zemi původu. Například vanilkový kaviár jsou semínka Vanilla pompona z Madagaskaru, zatímco lusky Uganda Gourmet a Madagaskar 16 cm Gourmet jsou Vanilla planifolia.

Související hesla

• Rod Vanilla: 110 druhů orchidejí
• Vanilla planifolia (pravá vanilka)
• Vanilla tahitensis (tahitská vanilka)
• Vanilla pompona
• Bezlisté vanilky

Zdroje

• Odoux & Grisoni 2010, Vanilla, kap. 1, Vanilloid Orchids: Systematics and Evolution
• Odoux & Grisoni 2010, Vanilla, kap. 2, Evolutionary Processes and Diversification in the Genus Vanilla
• Odoux & Grisoni 2010, Vanilla, kap. 3, Conservation and Movement of Vanilla Germplasm
• Odoux & Grisoni 2010, Vanilla, kap. 4, Vanilla in Herbaria
• Odoux & Grisoni 2010, Vanilla, kap. 5, Biotechnological Applications in Vanilla
• Odoux & Grisoni 2010, Vanilla, kap. 7, Virus Diseases of Vanilla
• Odoux & Grisoni 2010, Vanilla, kap. 8, Fungal Diseases of Vanilla
• Odoux & Grisoni 2010, Vanilla, kap. 12, Developing the Aromatic Quality of Cured Vanilla Beans
• Odoux & Grisoni 2010, Vanilla, kap. 13, Morphological, Chemical, Sensory, and Genetic Specificities of Tahitian Vanilla
• Odoux & Grisoni 2010, Vanilla, kap. 16, Vanilla Use in Colonial Mexico and Traditional Totonac Vanilla Farming
• Odoux & Grisoni 2010, Vanilla, kap. 20, Vanilla Production in India
• Odoux & Grisoni 2010, Vanilla, kap. 23, Vanilla Production in China
• Havkin-Frenkel & Belanger 2011, Handbook of Vanilla Science and Technology, kap. 2, Vanilla Diseases
• Havkin-Frenkel & Belanger 2011, Handbook of Vanilla Science and Technology, kap. 3, Vanilla Production in Costa Rica
• Havkin-Frenkel & Belanger 2011, Handbook of Vanilla Science and Technology, kap. 4, Vanilla Production in the Context of Culture, Economics, and Ecology of Belize
• Havkin-Frenkel & Belanger 2011, Handbook of Vanilla Science and Technology, kap. 8, Origins and Patterns of Vanilla Cultivation in Tropical America (1500 to 1900)
• Havkin-Frenkel & Belanger 2011, Handbook of Vanilla Science and Technology, kap. 11, Volatile Compounds in Vanilla
• Havkin-Frenkel & Belanger 2011, Handbook of Vanilla Science and Technology, kap. 14, Vanilla Phylogeny and Classification
• Havkin-Frenkel & Belanger 2011, Handbook of Vanilla Science and Technology, kap. 15, Molecular Analysis of a Vanilla Hybrid Cultivated in Costa Rica
• Bhattacharjee & Shiva, Vanilla, The World's Most Flavourful Spice, kap. 3, The Genus and Species
• Bhattacharjee & Shiva, Vanilla, The World's Most Flavourful Spice, příloha II, Biodiversity of Vanilla

Autorka hesla: PharmDr. Dominika Klánová, Veselá vanilka (BULK Vanilla s.r.o.), dovozce vanilky z Ugandy a Madagaskaru, certifikace CZ-BIO-001. Heslo vychází z odborné literatury uvedené ve zdrojích a z vlastní praxe při nákupu, kontrole a zpracování vanilky. Poslední revize: 4. 10. 2026.

Zpět na Rejstřík vanilky