Vanilka z Tahiti a Francouzské Polynésie

Vanilka z Tahiti je Vanilla tahitensis z Francouzské Polynésie, pěstovaná hlavně na Společenských ostrovech Taha'a, Raiatea a Huahine. Sklízí se plně zralá, suší se bez spaření a má málo vanilinu, ale hodně anisylových látek, které jí dávají květinové, anýzové aroma.

Kde se tahitská vanilka pěstuje

Hlavně na Společenských ostrovech, kde jí bylo v roce 1995 věnováno 306 ha. Taha'a, přezdívaný „ostrov vanilky“, má rozlohu 88 km² a v roce 2002 na něm hospodařilo 573 pěstitelů, na sousedních ostrovech Raiatea 206 a Huahine 300. Menší plochy jsou na Tahiti a Moorea (10,3 ha) a na Markézách (2,4 ha) (Odoux & Grisoni 2010, kap. 24).

Tradičně roste vanilka na svazích u paty opěrných stromů, nejčastěji Gliricidia a Jatropha curcas. V roce 1995 měla tradiční plantáž průměrně kolem 3 000 m² a průměrný věk pěstitelů byl přes 50 let. Nové výsadby vznikají ve stínovištích s betonovými sloupky; způsob pěstování podle autorů aromatické složení lusků téměř neovlivňuje (Odoux & Grisoni 2010, kap. 24).

Jak se vanilka dostala do Polynésie

Nejméně třemi dovozy v letech 1848 až 1874. V roce 1848 přivezl admirál Hamelin na Tahiti V. planifolia z Manily, v roce 1850 poslal admirál Bonard rostliny z Paříže (V. planifolia a V. pompona z Antil) a v roce 1874 přivezl major Pierre rostliny z Mexika. Jako samostatný druh popsal tahitskou vanilku J. W. Moore v roce 1933 podle rostlin z údolí u zálivu Faaroa na Raiatea (Odoux & Grisoni 2010, kap. 13; Bhattacharjee & Shiva, kap. 1).

V. tahitensis nebyla nikdy nalezena ve volné přírodě. Analýza DNA (Lubinsky et al. 2008) ukázala, že jde o křížence V. planifolia jako mateřské rostliny a V. odorata, který podle délky větví fylogenetického stromu vznikl pravděpodobně v Mezoamerice v letech 1350 až 1500 (Havkin-Frenkel & Belanger 2011, kap. 4 a 10). Polynéské kultivary tvoří jednu geneticky odlišnou skupinu; pěstitelé rozlišují 14 kultivarů, nejrozšířenější jsou Tahiti a Haapape (Odoux & Grisoni 2010, kap. 13).

Jak se tahitská vanilka zpracovává

Bez spaření: lusky se nechají dozrát na rostlině a zhnědnout přirozeně. Lusk dozrává 9 měsíců po opylení, žloutne a od báze hnědne; protože tahitské lusky pukají jen vzácně, mohou se sklízet plně zralé, s úplným potenciálem aroma (Odoux & Grisoni 2010, kap. 13). Žádný krok umělého zabíjení se nepoužívá (Havkin-Frenkel & Belanger 2011, kap. 6).

Kuring má tři fáze. Lusky nejprve hnědnou ve stínu, pak se omyjí a několik týdnů se denně na pár hodin suší na slunci; vlhkost klesá z 80 % na požadovaných 50 až 55 %. Ještě teplé se přes noc zabalí do bavlněných plachet „faraoiti“ a potí v dřevěných bednách, podle potřeby se jednotlivě masírují. Nakonec se dosušují ve stínu (Odoux & Grisoni 2010, kap. 13). Podle Havkin-Frenkel & Belanger 2011, kap. 6 trvá střídání sušení a pocení 15 až 20 dní a závěrečné zrání v bednách 60 až 90 dní.

Kolik vanilky Polynésie produkuje

Asi 35 tun zralé, dosud nezpracované vanilky ročně. V letech 1900 až 1960 to bylo přes 100 tun ročně; v 60. letech produkce spadla, když pracovní síly odčerpalo Tichomořské centrum jaderných pokusů. Od 90. let se průměr drží kolem 35 tun, cyklon v roce 1998 snížil sklizeň 1999 o 16 tun. Od roku 2003 produkci podporuje veřejná instituce Etablissement Vanille de Tahiti a díky novým stínovištím se očekává růst až na 60 tun (Odoux & Grisoni 2010, kap. 24). FAO uvádí za rok 2001 40 tun z 220 ha (Bhattacharjee & Shiva, kap. 2).

Vývozní cena suché vanilky se pohybovala kolem 22 000 tichomořských franků (184 EUR, 236 USD) za kilogram, výrazně nad bourbonskou vanilkou (Odoux & Grisoni 2010, kap. 24).

Jak tahitská vanilka voní

Květinově a anýzově, s menším podílem vanilinu. Ve více než 300 vzorcích ze sklizní 2005 až 2007 tvořil vanilin jen 1,2 % sušiny proti 1,7 až 3,5 % u V. planifolia a jen 30 % aromatických látek proti 80 %. Anisylové látky dosáhly 2,1 % proti méně než 0,05 %: anisylalkohol 1,35 %, kyselina anisová 0,75 %, anisaldehyd a methylanisát kolem 200 ppm. Obsah anisaldehydu se během kuringu zdvojnásobí (Odoux & Grisoni 2010, kap. 13). Podle Havkin-Frenkel & Belanger 2011, kap. 9 dává V. tahitensis i za optimálních podmínek nejvýš 1,2 až 1,5 % vanilinu.

Senzoricky má květinové, parfémové, anýzové, mandlové a třešňové tóny a slabší fenolový, dřevitý, balzamický a kouřový charakter než V. planifolia (Odoux & Grisoni 2010, kap. 13). Heliotropin (piperonal), dlouho uváděný jako typická složka, je v tahitské vanilce podle Odoux & Grisoni 2010, kap. 13 jen ve stopách, podle Havkin-Frenkel & Belanger 2011, kap. 10 se v ní přirozeně nevyskytuje; klíčovou vonnou látkou je p-anisaldehyd (obě kapitoly). Starší pramen heliotropin jako typickou složku dosud uvádí (Bhattacharjee & Shiva, kap. 23).

Jak se hlídá kvalita

Polynéské předpisy určují začátek a konec sklizně a zralé lusky se prodávají na veřejných prodejích pod dohledem komisí, které kontrolují zralost, délku nad 14 cm a nepoškozenost. Vyhláška z roku 1949 povoluje jen přirozený kuring a zpracovávat smějí jen držitelé licence; aktivních zpracovatelů je jen 10. Suchá vanilka se třídí na Extra (nejméně 16 cm), First (pod 16 cm) a druhou třídu (Odoux & Grisoni 2010, kap. 24). Etablissement Vanille de Tahiti usiluje o označení původu „Vanille de Tahiti“ (tamtéž).

Co to znamená v kuchyni

Tahitská vanilka je sladší a ovocnější; extrakty z ní se hodí do ovocných kompotů a dezertů, ale i do omáček k drůbeži, rybám a zvěřině (Bhattacharjee & Shiva, kap. 23). Pro své aroma se uplatňuje hlavně v cukrářství a gastronomii vyšší třídy (Odoux & Grisoni 2010, kap. 24).

Co to znamená v praxi

Tahitská vanilka není náhrada bourbonské, ale jiný druh s jiným profilem: méně vanilinu, víc anýzu a květů. Hodí se tam, kde má vanilka doprovázet ovoce, ne nést krémový základ. Pro klasický krémový vanilkový profil je vhodné zvolit V. planifolia, například madagaskarské lusky 16 cm Gourmet.

Související hesla

Zdroje

  • Odoux, E., Grisoni, M. (eds.) 2010, Vanilla, CRC Press, kap. 13, Morphological, Chemical, Sensory, and Genetic Specificities of Tahitian Vanilla; kap. 24, Vanilla Production in French Polynesia
  • Havkin-Frenkel, D., Belanger, F. (eds.) 2011, Handbook of Vanilla Science and Technology, Wiley-Blackwell, kap. 4, Vanilla Production in the Context of Culture, Economics, and Ecology of Belize; kap. 6, Curing of Vanilla; kap. 9, Quality Control of Vanilla Beans and Extracts; kap. 10, Flavor, Quality, and Authentication
  • Bhattacharjee, S. K., Shiva, K. N., Vanilla, The World's Most Flavourful Spice, kap. 1, History; kap. 2, Production and Export; kap. 23, Uses

Autorka hesla: PharmDr. Dominika Klánová, Veselá vanilka (BULK Vanilla s.r.o.), dovozce vanilky z Ugandy a Madagaskaru, certifikace CZ-BIO-001. Heslo vychází z odborné literatury uvedené ve zdrojích a z vlastní praxe při nákupu, kontrole a zpracování vanilky. Poslední revize: 7. 10. 2026.

Zpět na Rejstřík vanilky

Zpět na blog